Pro průvodce

Expedice 19 : Následování Ježíše

NA ZAČÁTEK: Úvod k této části Bible

Pavlova báseň o lásce v 1.Korintským 13 odpovídá na otázku: “Co je láska” a naznačuje, že jít po této cestě je to nejlepší, co můžeme dělat. Jako milovaní lidé mají věřící ukazovat lásku také ostatním. Pavel opěvuje ctnosti lásky – primárně v souvislosti s církví a způsobem, jak se k sobě mají chovat bratři a sestry. Ale i tady pokukuje po těch, kteří jsou mimo církev.

Ve 2.Korintským Pavel objasňuje spojitost mezi naším postavením nového stvoření, které vyplývá z našeho usmíření s Bohem, a následnou zodpovědností být vyslanci smíření tím, že budeme sdílet dobré zprávy a naději v Ježíše s ostatními lidmi kolem nás. Bůh se rozhodl umístit tento “poklad” (dobré zprávy o Ježíši) do velmi křehkých nádob: našich životů, hliněných nádob. Možná jsme slabí, ale jsme povoláni, abychom sdíleli evangelium. (2.Korintským 5:11-6:2).

Jednou ze zásadním otázek, keré musela prvotní církev řešit, bylo jak má žít ve vztahu s těmi okolo ní. Jak měli budovat svou identitu Božího lidu? V jistém smyslu, jak říká Petr, byli “cizinci bez domovského práva” (1.Petrova 2:11). A přece je Bůh vyslal do světa s posláním. Byli to lidé, pro které byla charakteristická naděje – na rozdíl od mnohých z těch, kteří žili kolem nich. Ve světě nejistoty mohli spočinout v Boží lásce, s vědomím, že o jejich další život bude postaráno. Bylo to proto, že podobně jako Starozákonní Izraelci, byli Boží vyvolený lid.

Pro Jakuba je klíčem praktický projev víry. Bez víry nemá to, jak žijeme a chováme se k ostatním, žádný smysl.

Jan se zaměřuje na lásku, kterou máme jeden k druhému – ale tato láska, jak víme, je tím nejdůležitějším důkazem toho, že jsme Ježíšovi učedníci.

Všechny tyto dopisy zdůrazňují, jak má Boži novozákonní lid žít v tomto nuzném a nepřátelském světě.